Pyrenejský horský pes Pyrenejský mastin Pyrenejský ovčák Katalánský ovčák
Česky
English

Zdravotní informace

Pyrenejská plemena patří v současné době mezi nejzdravější plemena psů vůbec. Jejich historie sahá hluboko do minulosti - o velkých bílých psech je zachycena písemná zmínka již v roce 37.př.n.l! Vzhledem k jejich původnímu poslání nebylo žádoucí chovat na jakkoli postižených jedincích, stejně tak je (především díky jejich vlastnostem a velikosti) naštěstí nepostihl "boom módní vlny". Díky těmto okolnostem můžeme považovat populaci pyrenejských psů v ČR za jednu z vůbec nejzdravějších. Aby tomu tak bylo i nadále, je třeba důsledně dodržovat podmínky, za kterých mohou být jedinci daného plemene využívání v chovu. Klub pyrenejských plemen vyžaduje do chovu povinně vyhodnocení DKK, vyšetření další (DLK, OCD, PL atd.) nejsou vzhledem k rozšíření těchto onemocnění nutná.

Pro pyrenejského horského psa je požadováno rentgenologické vyšetření s výsledkem maximálně do stupně 2/2, pro pyrenejského mastina do stupně 3/3, pro pyrenejského a katalánského ovčáka do stupně 2/2. Zde nutno poznamenat, že pyrenejská plemena jsou v ČR zastřešována i klubem druhým (pyrenejský mastin dokonce kluby třemi!) - KCHMPP, který povoluje do chovu u všech pyrenejských plemen stupeň DKK 3/3. Z nařízení ČMKU jsou kluby povinny vzájemně si uznávat chovné jedince (tzn. uchovněné v jiném klubu), bez ohledu na jejich zdravotní výsledky. Jaký dopad na zdraví plemene toto nařízení má netřeba rozebírat, nezbývá než doufat v etický a morální kodex chovatelů, pro které by mělo být zdraví vždy na prvním místě. U pyrenejského horského psa je DKK zachycována ve velmi malé míře, stupeň vyšší než 2/2 pak naprosto ojediněle. Pyrenejský ovčák je plemeno pracovní, lehké, není jediný důvod zatěžovat populaci nemocnými jedinci. Jiná situace je u pyrenejského mastina, jehož populace je obecně velmi malá a eliminace jedinců s vyšším stupněm by mohla vést k úplnému zániku plemene.

Onemocnění, o kterých můžete číst níže, patří mezi dědičná (vyjma torze žaludku, i když i ta je z určité části geneticky podmíněna), tedy přenáší se z generace na generaci a mnohdy je velmi těžké znovu je z chovu eliminovat. Vědomý chov na jedincích nesoucích dědičné onemocnění se klasifikuje jako týrání chovem, proto je důležité, aby každý, kdo se chce chovu věnovat, měl alespoň základní vědomosti o možných onemocněních a jejich dědičnosti. Zde předkládáme výběr těch, která se více či méně v chovu pyrenejských plemen vyskytují napříč jejich chovem celkově.

Články:

Dysplazie kyčelního kloubu - DKK
Luxace pately - PL
Dědičné oční vady
Dědičná hluchota
Dilatace a torze žaludku

Dysplazie kyčelního kloubu - DKK

Majitelé psů velkých a obřích plemen psů čtěte prosím pozorně! Dysplazie kyčelních kloubů (dále jen DKK) je jedním z nejčastějších ortopedických onemocnění právě u velkých a obřích plemen. Dysplazie se může objevit u kteréhokoliv plemene, ale nejčastěji se s ní setkáváme u velkých a obřích psů (německý ovčák, retrívři, rotvajler, hovawart, molosoidní plemena, bernský salašnický pes, boxer, leonberger, novofunlandský pes, irský setr,…). Z menších plemen pak může být postižen především pudl, kokršpaněl a americký stafordšírský teriér

Trocha anatomie

Kyčelní kloub je jednoduchý kulovitý kloub tvořený acetabulem (jamka tvořená třemi pánevními kostmi) a hlavicí stehenní kosti. Uvnitř kloubu je mezi hlavicí a jamkou ligamentum capitis femoris (kapitální vaz), který brání „vyskakování“ hlavice z jamky v bočním směru. Kolem kloubu je kloubní pouzdro naplněné kloubní tekutinou. Zdravý kloub by měl mít hlavici hluboko zanořenou do kloubní jamky, kongruentní kloubní plochy (hlavice má stejný tvar jako jamka), krátký kapitální vaz a těsné kloubní pouzdro.

Co je to dysplazie

Dysplazie kyčelních kloubů je ortopedické onemocnění, které znepříjemňuje život mnoha psům i jejich majitelům. Obvykle se jedná o oboustranné postižení. Jedná se o dědičné vývojové onemocnění. Co to vlastně znamená? Dědičnost DKK je dána více geny, je polygenní, vždy záleží na tom, které geny a v jaké míře se projeví. To je ovlivněno vnějšími faktory: rychlostí růstu, výživou, ale i hormonálními vlivy. Vývojové onemocnění vyjadřuje vývoj onemocnění v průběhu růstu zvířete. Psi se rodí se zdravými základy hlavice stehenní kosti i acetabula, avšak v průběhu prvních 2 měsíců života, kdy jednotlivé kosti postupně osifikují, se může rozvinout onemocnění. Jakmile jedinec během těchto 2 měsíců nadměrně přetíží kloub nadměrnou zátěží, přílišnou vahou, nebo jiným způsobem, může dojít ke zvýšení laxity (volnosti) kapitálního vazu. Volný vaz dovolí hlavici nefyziologický pohyb do boku a následkem toho dochází k nepravidelnému zatěžování kyčelního kloubu. Obrušováním některých částí kloubu se kloubní plochy stávají inkongruentními (vzniká nesymetrie mezi hlavicí a jamkou), zvětšuje se náplň kloubu (efuze), tělo se snaží uvolněný kloub zpevnit a proto tvoří kostěné výrůstky, osteofyty. Dochází ke vzniku začarovaného kruhu a tyto změny dále poškozují kloub, zvyšují efuzi, mediátory zánětu poškozují chrupavku, hlavice mění svůj tvar atd. Pokud jsou však kloubní plochy kongruentní až do dokončení vývoje měkkých tkání, je svalovina schopna udržet kongruitu kloubu.

Rozvoj dysplazie nezávisí jen na genetické výbavě jedince, ale také v různé míře na dalších faktorech vnějšího prostředí. Onemocnění je dědičné až z 90%. Pozor tedy na chovatele, kteří budou zarytě tvrdit, že Vám prodali zdravé zvíře a Vy jste mu způsobili onemocnění. Vždy hraje roli i genetika. Ačkoli někteří rodiče sami nemusí projevovat příznaky onemocnění, mohou jej přesto přenášet na své potomky. I ze zdravých rodičů může vzejít 18-30% nemocných štěňat. Avšak u nemocných rodičů je pravděpodobnost onemocnění štěňat 63-93%.

Možnosti diagnostiky

1. Klasická diagnostika podle normy mezinárodní kynologické federace (FCI): Jedná se v současné době u nás o jedinou oficiálně uznávanou metodu vyšetřování pro zařazení zvířete do chovu. Jde o zhodnocení výše uvedených změn kloubu rentgenologickým vyšetřením. Vyšetřovaní jedinci musí splňovat předepsané požadavky:

  • trvalé označení psa (tetování nebo mikročip)
  • minimální věk pro vyšetření je 12 měsíců, u některých plemen posunuto na 16-18 měsíců

Vyšetření musí být prováděno v hluboké sedaci nebo celkové anestezii. RTG snímek musí splňovat předepsané požadavky na polohu zvířete, expozici a označení snímku. Vyšetření může provést kterýkoli veterinární lékař, jehož pracoviště je vhodně technicky vybaveno. Posouzení snímků provádí specialisté v oboru posuzování DKK a DKL.

Posuzovatel podle nálezu na RTG snímku přidělí každému kyčelnímu kloubu hodnocení.

  • A (dříve 0) – bez příznaků dysplazie
  • B (dříve 1) – hraniční dysplazie
  • C (dříve 2) – mírná dysplazie
  • D (dříve 3) – střední dysplazie
  • E (dříve 4) – těžká dysplazie

Zásadní nevýhodou této metody je, že pokud diagnostikujeme onemocnění v tomto věku, nelze jej již účinně léčit.

2. Časná diagnostika je již delší dobu známá a na ortopedických pracovištích s úspěchem využívaná k včasné diagnostice a případné terapii postižených jedinců. Jedná se o vyšetřování štěňat ve věku 3-4 měsíců, nejpozději do 7 měsíců věku. Stejně jako při klasické diagnostice je zvíře vyšetřováno v hluboké sedaci nebo celkové anestezii, aby došlo k dostatečné relaxaci svalů. Pro zjištění pevnosti nebo laxity kapitálního vazu je prováděn Ortolaniho manévr, při němž u kyčlí s volným vazem dochází k subluxaci hlavice z jamky, neboli Ortolaniho příznaku. U zcela zdravých kyčlí nelze Ortolaniho příznak vyvolat. Pozitivní nález je varovným znakem pro rozvoj DKK. Dále se provádí RTG vyšetření štěňat ve stejné pozici jako při klasické diagnostice, navíc se provádí distrakční projekce, případně i projekce na dorsální okraj acetabula. Distrakční projekce pomocí tzv. distraktoru zobrazí na RTG snímku volnost kapitálního vazu. Je hodnocen distrakční index (DI), nabývající hodnoty 0-1, kdy 0 je vaz bez laxity a 1 kompletní luxace hlavice přes dorsální okraj acetabula. Jedinci, jejichž DI je větší než 0,7, mají velmi vysoké riziko vzniku DKK. Tato diagnostika je, jako součást metody PennHip již mnoho let s úspěchem využívána v USA pro včasné zjištění problému. Proč bychom měli nechat vyšetřit své štěně? Jak už bylo zmíněno výše, i zdravým rodičům se může narodit 18-30% postižených štěňat. Pokud však máme psa po rodičích s horšími výsledky, bude riziko ještě vyšší. Nemluvě o štěňatech bez průkazu původu (bez PP), buď po rodičích s PP, kteří nebyli uchovněni (možná pro příliš špatné výsledky DKK?), nebo po rodičích bez PP, u kterých je stav jejich kyčlí skutečně „ve hvězdách“. V mladém věku se ve většinou onemocnění neprojevuje navenek ani u psů, kteří budou v budoucnosti velmi silně postiženi. Je tedy vhodné velká štěňata velkých a obřích plemen nechat preventivně vyšetřit. Cílem diagnostiky je totiž zjistit onemocnění včas. Protože teprve tehdy jej můžeme efektivně léčit až vyléčit a předejít tak rozvoji artrotických změn, bolesti a zajistit tak svému psu co nejplnohodnotnější život.

Způsoby léčby

Léčba závisí především na věku, kdy onemocnění diagnostikujeme. Metody bychom mohli rozdělit na konzervativní a chirurgické, chirurgické metody pak na preventivní a záchovné.

Autor: MVDr. Marie Jandusová

Posuzovatelem RTG DKK je pro náš klub:

MVDr. Jaromír Ekr
VET-KLINIKA s.r.o.
Pražská třída 94/53
500 04 Hradec Králové 4 - Kukleny

Tel: 491 114 180, 495 533 261, Mobil: (+420) 605 346 317
e-mail: ordinace@vetklinika.cz, www.vetklinika.cz

Minimální věk pro zhotovení snímku RTG k posouzení dědičných onemocnění:

  • PHP, PM, KO - 18 měsíců
  • POD, POK - 15 měsíců

Luxace patelly - PL

Čéška je sezamská kost vrostlá do úponové šlachy čtyřhlavého stehenního svalu a klouže po kladce stehenní kosti. Luxace znamená její polohu mimo tuto kladku. Příčina luxace pately může být vrozená nebo traumatická. Může být spojena s anatomickými abnormalitami končetin. Podle lokalizace se dělí na luxaci mediální (vnitřní) nebo laterální (vnější). Mediální luxace se nejčastěji projevuje jako vrozená vada u trpasličích amalých plemen psů. Vyskytuje se ale méně často i u ostatních plemen. Mediální luxace tvoří 75% všech případů, ve 20% je vada oboustranná. U koček je obecně luxace pately diagnostikována mnohem méně často než u psů, většinou se jedná o luxaci mediální.

Projevy jednotlivých stupňů luxace čéšky:

1. stupeň - Čéška se dá vyluxovat při úplné extenzi (natažení) kolene. Pes je bez výrazných klinických příznaků, občas končetinu zvedne nebo poskočí. Tyto projevy jsou častější po zátěži.

2. stupeň - Čéška luxuje při rotaci končetiny. Pozorujeme čatější kulhání, náhlé poskočení a nesení končetiny bez zjevné bolesti, následuje uvolnění.

3. stupeň - Je často následkem zhoršení luxace 2. stupně vlivem vyvíjejících se erozí (úbytku) a opotřebení chrupavky na kladce stehenní kosti. Čéška je vyluxovaná permanentně, ale manuálně ji lze vrátit, holenní kost je rotovaná směrem dovnitř. Majitel často popisuje přikrčený krok, spíše než kulhání. Akutní nástup kulhání může souviset také s rupturou zkřížených kolenních vazů.

4. stupeň - Luxace je permanentní. Pokud je postižena jedna končetina pacient končetinu nese, pokud je postižení oboustranné, pes poskakuje jako zajíc - končetiny nejdou natáhnout a jsou v trvalé flexi (pokrčení).

Řešení

První stupeň luxace se léčí konzervativně, pomocí chondroprotektiv a analgetik, čtvrtý stupeň pouze chirurgicky a to co nejdříve - brzy po narození, než dojde k deformitám končetiny. Nejčastěji se provádí chirurgický zásah u luxací 2. a 3. stupně, přičemž kriteriem je frekvence a síla kulhání. Chirurgiký postup spočívá v uchycení čéšky v požadovaném místě pomocí vlákna. Vlákno se zachytí nad čéškou a pod čéškoua a provleče za příslušnou sezamskou kostí. Dále se provádí zkrácení kloubního pouzdra, které je vlivem abnormální polohy čéšky zvětšené a chybí mu dostatečná pevnost, která usnadní udržení čéšky ve správné poloze. Pokud je kladka stehenní kosti příliš mělká je možno provést i trochleoplastiku. Jedná se o prohloubení kladky stehenní kosti vytnutím klínu v chrupavce a pod ní ležící tkáně a opětném dosazení chrupavky. V případě deformit holenní kosti se provádí osteotomie tuberozity tibie. Jedná se chirurgické přemístění kostěnného výběžku kosti holenní i s úponem čtyřhlavého stehenního svalu a úponem čéšky a jeho opětné přichycení do fyziologické (správné) pozice.

Pooperační péče

První dny po operaci nasazujeme analgetika a majitel dohlíží, aby byl pohyb pacienta přiměřený. Pohyb pouze na vodítku trvá až 6 týdnů. Pokud pacient nechce končetinu zatěžovat, je dobré ji začít procvičovat pasivně, aby nedošlo k nadměrnému úbytku svalů. V tomto směru může být rekonvalescence náročnější hlavně u trpasličích plemen.

Prognóza

Prognóza závisí na stupni luxace a poškození kloubní chrupavky. Pokud se jedná o čtvrtý stupeň, měla by být operace provedena do 4. - 6. měsíce věku vzhledem k rozvoji deformit a tím i špatné prognózy v pozdějším věku.

Autor: MVDr. Pavla Hyclová

Dědičné oční vady - jejich výskyt na víčkách a spojivce (adnexa)

Dědičné vady nepostihují pouze samotný bulbus, ale při důkladném oftalmologickém vyšetření odhalíme i řadu defektů postihujících tzv. adnexa (měkké tkáně obklopující oční kouli). Nejčastěji se setkáváme s vadami tvaru a polohy víček, s poruchou růstu a uložení řas i s defekty na spojivce a na slzném aparátu.

Dermoid víčka je kongenitální výskyt abnormálně lokalizované léze (okrsek kompletně vybavené kůže). Ta je vizuálně snadno odlišitelná delší srstí, než na zbytku víčka. Predisponované plemeno je německý ovčák, svatobernardský pes a dalmatin. Defekt je snadno viditelný a majitelé jej zpozorují již ve štěněcím věku.

Entropium je vchlípení až vtočení volného okraje víčka směrem k bulbu s následným drážděním spojivky i rohovky řasami a srstí víčka. Kongenitální entropium je poměrně časté a je geneticky fixováno, je tedy nejen zdravotním problémem, ale i důvodem nezařazení jedince do plemenitby. Negativní vliv dráždění rohovky a spojivky chlupy kůže vtočeného víčka se projevuje bolestivostí, častějším přivíráním víček, zvýšenou sekrecí slz a pokud je iritace dlouhodobá, přidávají se zánětlivé změny na spojivce a později i na rohovce. Ty mohou v krajním případě vyústit v rohovkové vředy. Plemenná příslušnost u dědičného entropia (entropium hereditare) je v úzkém vztahu k době výskytu prvních klinických příznaků onemocnění. Například šarpej je postižen záhy po otevření oční štěrbiny, retrívr, buldok, čau čau a rotvajler přicházejí s prvními potížemi mezi 2. měsícem a jedním rokem života. Čau čau je problémové plemeno ve vztahu k entropiu a následnému dráždění srsti víček i ve středním věku. Vchlípením je většinou postižena část spodního víčka ve vnějším očním koutku. Onemocnění může být jednostranné i oboustranné.

Entropium je relativně nejčastěji popisovanou vadou, které si snadno všimne již chovatel podle výše popsaných klinických příznaků. Na včasnosti odhalení onemocnění závisí i prognóza. U zanedbaných stavů může být nezvratně postižen vízus. Pro posouzení genetické fixace je vždy nutno vycházet z anamnestických údajů, tedy znalosti informací o předchozím životě jedince a případně stav odlišit od entropium cicatriceum, tedy jizvy jako následku traumatického stavu.

Kombinované ektropium-entropium (diamantové oko) se vyskytuje u svatobernardského psa, španělského mastina, bladhaunda i kokršpaněla. Nedostatečnou funkcí okohybných svalů a vazů víčka vzniká abnormálně velká víčková štěrbina a rozsáhlé ektropium přechází v obou očních koutcích v entropium. Oko není dostatečně chráněno víčky a spojivka je značně překrvená, zarudlá, často s hlenohnisavým sekretem. Defekt je snadno patrný a nezaměnitelný.

Anomálie růstu řas jsou již vzácněji diagnostikované a popisované. Je to však dáno již diagnostickou náročností, protože tady se již neobejdeme alespoň bez základních diagnostických pomůcek. Při zběžném vyšetření anomálie řas mohou ujít naší pozornosti a pouze recidivující klinické příznaky nás donutí k důkladnější diagnostice. Výskyt je však velice častý, s plemennou predispozicí musíme je vždy mít na paměti u pacientů s intermitující bolestivostí a otokem víček, zarudlou překrvenou spojivkou a se zvýšenýmn slzotokem. Také při posuzování změn na rohovce je nutné vyšetření řas na okrajích víček. Popisujeme tyto základní anomálie: a) distichiasis , b) ektopické řasy, c) trichiasis.

Distichiasis je vyrůstání nadpočetné řady řas z vývodů žláz, umístěných na víčkové hraně. Distichiáza postihuje často plemena americký a anglický kokršpaněl, pekinéz, buldok, pudl, kolie, výmarský ohař a boxer, a to již od nejmladších věkových kategorií. Tyto řasy jsou tenké, pouze málo pigmentované a snadno uniknou pozornosti, proto je třeba důkladné vyšetření okraje víčka, zvláště u pacientů s opakujícím se slzotokem.

Cilia ectopica jsou ojedinělé řasy vyrůstající ze žlázek horního víčka a prorůstají spojivkou, většinou uprostřed horního víčka. Ektopické řasy pak dráždí rohovku a jsou příčinou změn vedoucích až k rohovkovým vředům. Typicky postiženým plemenem je flat coated retrívr.

Trichiasis je iritace spojivky a rohovky řasami a srstí ať z víček (popisováno u kokršpanělů) či nosních kožních záhybů (brachycefalická plemena). Tato vada je velmi častá, ale u zmíněných brachycefalických plemen je způsobena dlouhodobým lidským snažením o vzhled některých plemen (mops, buldok, ši tzu, pekinéz apod.). Klinické příznaky u všech tří skupin jsou obdobné: častější mrkání víčky, záněty spojivek, výraznější slzotok, změny na rohovce různé hloubky, ukládání pigmentu do rohovky ve vnitřním očním koutku, recidivy po neúspěšném použití antibiotické terapie.

Kongenitální nevyvinutí slzných bodů je u psů velmi často diagnostikováno kongenitální anomálií. Postižena jsou nejčastěji plemena americký kokršpaněl, bedlington, zlatý retrívr, pudl a samojed. Tyto vrozené anomálie jsou provázeny nemožností kanylace slzných bodů. Aplazie slzného bodu horního víčka je nejčastěji bez klinických příznaků, zatímco aplazie bodu na dolním víčku je provázena výraznou epiforou. To znamená, že sám majitel pozoruje vyšší slzotok a vytékající slzy intenzivně zabarvují srst pod vnitřním očním koutkem. Diagnostika je poměrně snadná, potvrdit ji lze mikroskopickým vyšetřením a retrográdním výplachem. Slzy mají čisticí, zvlhčovací, výživnou, bakteriostatickou, imunologickou a hojicí úlohu. Tady musíme zmínit jedno velmi závažné onemocnění, tzv. suché oko, tedy keratoconjunctivitis sicca . Vzniká nedostatečnou sekrecí slzných žláz a způsobuje závažné změny na rohovce a spojivce. Změny jsou tak závažné, jak nedostatečná je produkce slzných žlaz. Pacient je pak předveden se značně vazkým hlenohnisavým sekretem pokrývajícím rohovku a spojivku postiženého oka. Pro nedostatečnou lubrikaci nejsou vzácností rohovkové vředy s možnými hlubšími postiženími očního bulbu. Diagnostiku doplňuje Schirmerův test produkce slz. Důvodů vzniku onemocnění je celá řada, vzhledem k dědičným očním vadám je však důležité vědět, že se suché oko vyskytuje častěji například u naháčů, kde se uvádí i výrazná liniová incidence. U těchto plemen je v některých státech dostatečná produkce slz spolu s následným oftalmologickým vyšetřením podmínkou chovnosti. Naprosto nezbytnou součástí terapie je spolupráce s majitelem a jeho zapojení do medikace. Majitel také musí být seznámen s tím, že se jedná o celoživotní problém, časově i finančně poměrně náročný. Terapie KCS v indikovaných případech může vyvrcholit chirurgickým ošetřením, např. traspozicí ductus parotideus, permanentní parciální laterální tarsorhafií či dočasným překrytím třetím víčkem korneálních ulcerozních procesů. Chirurgické řešení KCS (keratoconjunctivitis sicca) transpozicí ductus parotideus (TDP) je vždy až poslední alternativou když nám selžou všechny medikamentózní přístupy. Objektivní posouzení produkce slz po 8 týdnech aplikace lacrimostimulancií je nezbytné. Pokud STT nevykazuje uspokojivý výsledek, přistoupíme k chirurgii.

Autor: MVDr. Jiří Beránek

Defekty očních víček u psů

Některé psy celoživotně provázejí problémy s očima. Oči jim slzí, často zarudnou a objevuje se zánět spojivek. Někdy se na vnitřní ploše tzv. třetího víčka zanítí folikuly, tím dojde ke zdrsnění povrchu mžurky a oko se mechanicky dráždí. Tento stav zpravidla přejde do chronického stadia a pokud potíže přetrvávají, je nutné navštívit veterinárního lékaře. Příčin vzniku tohoto problému může být několik: infekce, mechanické podráždění, alergie. Má–li pes navíc defekt očních víček, dochází ke dráždění oka ve větší míře a častěji. Ani při nejlepší péči se majitel postiženého psa neobejde bez kapek a mastí do očí. Zásadní defekty očních víček jsou dva. Entropium, kterému se lidově říká vchlípené oko, je defekt, při kterém se spodní víčko točí dovnitř do oka. Oko je víčkem drážděno, slzí a často dochází k zánětu spojivek a rohovky a hrozí oslepnutí. Tento stav je možné zlepšit pouze operativním zákrokem. Ektropium, otevřené oko, je stav, kdy se spodní víčko hrne ven z oka. To umožňuje zvýšený přístup vzduchu, ostrého světla, prachu a bakteriálních zárodků. Oko se opět brání zvýšeným slzotokem. I v tomto případě jsou časté záněty spojivek. Otevřené oko vždy vyžaduje zvýšenou péči majitele psa. Když při ektropiu tvoří spodní víčko kapsu, je také nutná jeho operativní korekce. K potlačení obou těchto anatomických vad by teoreticky stačilo postižená zvířata nezařazovat do chovu a vyřazovat rodiče, z jejichž spojení vzešli postižení potomci. Volná víčka souvisejí s typem psa. Jedinci se sklonem k lymfatičnosti vykazují povolená oční víčka častěji. Dnes se například u bernských salašnických psů setkáváme s mohutným, v kostře silným psem s dobře utvářenými očními víčky a dobře přilehlými a pigmentovanými pysky stále vzácněji. Velmi často se naproti tomu objevují v kostře slabá zvířata s volnými víčky a nepřilehlými a nedostatečně pigmentovanými pysky. U plemen, kde jsou tyto vady rozšířené, však není možné postupovat cestou vyřazování všech rodičů, jejichž spojením vznikla postižená zvířata, protože po tak důkladné selekci by neexistovala dostatečně početná populace plemene pro další chov. Například u bernského salašnického psa se různý stupeň otevřenosti oka objevuje u 40% a entropium u 5% populace, a to po různých otcích. Proto jsou obě vady již ve standardu uvedené jako vylučující. U plemen, která se nacházejí v obdobné situaci jako bernský salašnický pes, je jedinou cestou ke zlepšení důsledné vyřazování postižených jedinců, neopakování spojení, ze kterých vznikla postižená zvířata, a důsledné vyloučení geneticky identických spojení. Dalším vážným problémem je, že v chovu byla použita postižená zvířata. Protože jde o vady recesivně založené, nemůže daný jedinec předat gen, který nenese defekt. Zvířata, mezi jejichž předky je některý postižený, vykazují defekty několikanásobně častěji. Přímé potomky takových zvířat je proto lépe do chovu nezařazovat. Celý problém má etickou rovinu. Ne každý majitel psa je natolik seriózní, aby operativní zákrok provedený na očích svého psa, oznámil. Defekt se pak projeví na potomstvu a jde–li o často využívaného krycího psa, může mít jeho použití v chovu nedozírné následky. Neméně závažnou komplikací je i skutečnost, že defekty víček se v raném věku štěňat vždy s jistotou nepoznají. Dr. G. Sobol ve své práci o leonbergrech uvádí, že 63 % entropií zjištěných u půlročních štěňat, nebylo v době kontroly vrhu, která byla prováděna v sedmi týdnech stáří, vůbec patrné. U štěňat tedy bylo patrno pouze 37 % poruch očního víčka. U ektropia je situace obdobná, protože s růstem lebky se mění její proporce a volná víčka zjištěná v sedmi týdnech se mohou během vývinu hlavy upravit. Posledním, zatím opomíjeným problémem, je nepigmentované třetí víčko. Pigmentace pysků a třetího víčka spolu úzce souvisejí. Nepigmentované třetí víčko oko dostatečně nechrání, oko je citlivější a častěji se u něj vyskytují záněty spojivek. Tento nedostatek třetího víčka opět vyžaduje od majitele zvýšenou starostlivost. V kombinaci s ektropiem dochází k výše uvedeným problémům častěji. Jedinou cestou, jak se vyhnout defektům očních víček, je perfektní chovatelské zázemí, znalost zdraví předchozích generací a důsledné vyřazování postižených zvířat. Jediné, co je možné chovatelům doporučit, je nespojovat jedince s volnými víčky navzájem a nekombinovat ani sourozence postižených zvířat se zvířaty s nekorektními víčky. Také není možné sestavit chovný pár ze sourozenců postižených zvířat. Příbuzenskou plemenitbu musíme zcela vyloučit. Je určitě na škodu všech takto postižených plemen, že se těmto problémům nevěnuje patřičná pozornost, protože tu nejde o vady na kráse, ale na zdraví.

Autor: Ing. Eva Procházková

Zdroj: Pes přítel člověka - autorský článek, vydání č. 9, strana 8,9

Poděkování: Tento text byl převzat z časopisu Pes přítel člověka díky laskavému svolení redakce. Článek byl zveřejněn se souhlasem redakce a autora a nebyl nijak jazykově upravován.

Zdravé oči Entropium Ektropium
Zdravé oči Entropium Ektropium

Po konzultaci s několika veterinárními lékaři (včetně odborníků oftalmologů) bylo zjištěno, že dobře provedená operace očních víček může být po několika týdnech již nezjistitelná. Lékař může vyslovit podezření na provedený zákrok, ale pokud jej majitel nepřizná, pes je v danou chvíli považován za dědičných vad prostého! Z tohoto důvodu apelujeme na obezřetnost. Při výběru krycího psa, štěněte, importu atd dbejte na důkladné poznání rodokmenu, sourozenců a rodičů daného jedince. Např. entropium je vada dědičná téměř ze 100%, trpí-li tedy příznaky sourozenci či rodiče, námi vybraný jedinec, ač on sám příznaky nejeví, nese tuto vadu dále. Preventivní opatření, v tomto případě podmínění chovnosti vyšetřením, je bezvýznamné vzhledem k tomu, že příznaky se projevují u každého jedince v jiném věku a vše se snadno vyřeší operací. Upozorňujeme, že cílený chov na jedincích prokazatelně dědičně zatížených se klasifikuje jako týrání chovem.

Dědičná hluchota

V tomto krátkém sdělení bych se rád dotknul jednoho problému, který je v praxi opomíjen, neboť jeho přímá souvislost s ohrožením zdraví a života postiženého jedince není na první pohled zřejmá. Mnozí z těchto pacientů však končí svůj život následkem náhodných kolizí s automobilem a nikdo nepátrá, jestli pravou příčinou úrazu nebyl jiný zdravotní handicap. Jiným osudem takto postižených zvířat může být agresivita s následnou euthanásií lekavého jedince. Rád bych touto cestou upozornil na hluchotu, jako na klinický problém, který nepřímo ohrožuje postiženého jedince I jeho okolí. Postižení vrozenou hluchotou lze nejlépe přiblížit na plemeni dalmatin, kde bylo dokumentováno již v minulém století (Rawitz 1896). Hluchota je vázána stejně jako u ostatních plemen s bílou srstí na absenci nebo nedostatek melanocytů, jež jsou potřebné pro normální vývoj vnitřního ucha. Tato hluchota je neléčitelná, je však možno ji regulovat a snížit její výskyt v populaci kontrolovaným chovem.

Alfabetický seznam plemen postižených kongenitální hluchotou: Anglický setr, akita, argentinská doga, bígl, bernardýn, border collie, bostonský teriér, boxer, bulldog, bullteriér, dalmatin, dobrman, doga, foxteriér, knírač, kokršpaněl, kólie, německý ovčák, kuvaš, pitbulteriér, pointer, rhodézský ridgeback, rottweiler, sealyham teriér, sibiřský hasky, skotský teriér, staroanglický ovčák, velký pyrenejský pes, trpasličí pudl, west highland white terrier a další.

Klinické projevy hluchoty jsou závislé na tom, jedná li se o postižení jednostranné či oboustranné. U bilaterálně hluchých zvířat můžeme pozorovat potíže s orientací, nereagování na akustické podněty, lekavost mnohdy doprovázenou nervozitou až agresivitou. Tyto deficity však ve většině případů zůstávají maskovány, pokud jsou štěňata držena pohromadě a jedinci hluší tak kopírují chování jedinců slyšících. V případě kombinace hluchoty s vestibulárním syndromem (popsáno u plemene dobrman) se potom přidružuje šikmé držení hlavy, vrávoravý a nejistý postoj s ataxií všech čtyř končetin, případně vestibulárním strabismem. Praktickým, klinickým vyšetřením jsou jedinci jednostranně hluší od jedinců slyšících na obě uši téměř neodlišitelní. Toto rozlišení je možné pouze za použití specielní vyšetřovací metody k testaci sluchu: BAER , brainstem auditory evoked potentials - respons, tedy snímání evokovaných potenciálů mozkového kmene. Rozšíření hluchoty v populaci dalmatinů se pohybuje přibližně od 6% do 8% oboustranně hluchých jedinců a 18% až 21% jednostranně postižených jedinců. Z daných údajů tedy vyplývá, že téměř každý třetí dalmatin je postižen! U ostatních plemen jsou údaje o výskytu hluchoty spíše na úrovni jednotlivých sdělení, než na bázi rozsáhlé detekce v dané populaci. Co se týče bílých koček jsou dostupné údaje opět omezeny vůlí chovatelských klubů provádět seriózní, nezávislá šetření. Z dostupných prací však vyplývá, že výskyt hluchoty lze očekávat někde na hranici 50%! Genetické pozadí přenosu hluchoty není zatím přesně determinováno. Na základě publikovaných klinických studií a experimentů lze však postulovat základní hypotézu: Pravděpodobně se jedná o polygenní přenos, na vývoji hluchoty se tedy podílí více genů. Možnosti ovlivnění výskytu postižených jedinců v populaci vychází z výsledků prováděných studií a experimentálních páření: Bylo prokázáno, že výskyt oboustranně i jednostranně hluchých jedinců je signifikantně nižší při páření dvou oboustranně slyšících jedinců. Takto kontrolovaným chovem lze snížit prevalenci postižených jedinců v populaci pod 15%, přičemž výskyt oboustranně hluchých zvířat by měl klesnout pod 4%.

Jak již z textu vyplývá, lze oboustranně slyšící jedince identifikovat pouze za pomoci audiometrického vyšetření (BAER). Touto metodou zaznamenáváme akustické evokované potenciály. Před provedením vlastní testace jsou zvířata podrobena klinickému a neurologickému vyšetření a uvedena do mírné sedace, případně narkózy. Uši jsou nejprve prohlédnuty otoskopem a v případě nutnosti také vyčištěny. Po té je kačdé ucho stimulováno přes přiložená sluchátka zvukovým signálem o intenzitě 90 dB a frekvenci 20 HZ. Takto vyvolané elektrické potencižly sluchové dráhy jsou pak odváděny jemnými jehličkovými elektrodami, umístěnými pod kůží na hlavě. U zdravých zvířat se pak objeví typická křivka, čítající 5 vln. V případě psa postiženého kongenitální hluchotou pak pozorujeme pouze vodorovnou linii. Testaci štěňat lze provádět již od stáří šesti týdnů. V současné době již řada Evropských chovatelských klubů požaduje audiometrické vyšetření u zvířat zařazovaných do chovu, či předváděných na výstavách.

Autor: MVDr. Petr Šrenk Dipl. ECVN

Vyšetření dědičné hluchoty BAER TEST

15% sleva pro členy klubu na veterinární klinice ABC

klinika ABC

Po vznesení dotazu genetické laboratoři Genomia a její odpovědi upozorňujeme, že dědičná hluchota je multifaktoriální záležitostí, u které není doposud známá kauzální mutace. Z tohoto důvodu není možné hluchotu vyloučit genetickým otestováním jedince. BEAR TEST zjistí pouze zda pes slyší či nikoliv (ne, zda je přenašečem této vady). Nicméně i toto testování výskyt hluchoty v populaci dokáže velmi eliminovat, pokud se na základě jeho výsledků nebudou zapojovat do chovu jedinci jednostranně slyšící a samozřejmě hluší.

Dilatace a torze žaludku

Torze žaludku je život ohrožující stav, který má velmi rychlý průběh a může vést ke smrti zvířete po pár hodinách, pokud není rozpoznán a léčen okamžitě. V USA například, je torze žaludku druhou nejčastější příčinou úmrtí psů hned po rakovině. V poslední době byl zaznamenán velký nárůst tohoto onemocnění, jehož příčiny zatím nejsou stoprocentně známy. Torze žaludku je podle některých pravděpodobně podmíněna geneticky. Do hry však vstupují i rizikové faktory, jako je přetažení, nevhodná strava, nevhodný čas krmení, ale i souhra nešťastných náhod. Torze - přetočení žaludku se projevuje jako akutní onemocnění, náhlá břišní příhoda, začíná prudce, vyvíjí se dramaticky a ohrožuje pacientův život. Může vzniknout v každém věku masožravých savců s větším výskytem u psů velkých plemen. Syndrom dilatace a torze žaludku (GDV) je akutní onemocnění s úmrtností 20-45 % u léčených zvířat. Dilatace a torze žaludku vzniká nejčastěji u velkých plemen s hlubokým hrudníkem (německá doga, výmarský ohař,bernardýn, německý ovčák, irský a gordonsetr, dobrman), ale byla též popsána u středních či malých plemen. Může vzniknout u psů jakéhokoli věku, ale náchylnější jsou psi středního věku a starší psi. Majitel pozoruje progresivně se rozšiřující tympanické břicho nebo jednoduše najde nadmuté, ležící zvíře.

Torze žaludku se projevuje postupně 18-ti příznaky:

  • 1) zvětšení objemu břicha
  • 2) na pohled ztuhlé břicho
  • 3) břicho bolestivé na dotyk
  • 4) zvracení pěny nebo tekutiny
  • 5) neúspěšné pokusy o zvracení
  • 6) zrychlené polykání
  • 7) nadměrné slinění
  • 8) zrychlené dýchání
  • 9) nadměrné pití
  • 10) nechutenství
  • 11) červené nebo bledé dásně (teda ne přirozeně růžové)
  • 12) nahrbený postoj ve stoji nebo v leže
  • 13) leh či sed v nezvyklých polohách
  • 14) pozice při které je předek při zemi a zadek na hoře
  • 15) svíjení se
  • 16) vyhledávání skrytých (tmavých) míst
  • 17) nepřirozeně klidné chování
  • 18) apatie

Příznaky následují velmi rychle za sebou a jedinou pomocí je včasné vyhledání poučeného veterináře!

Při podezření na torzi žaludku vašeho psa ho kontaktujte okamžitě!

V žádném případě návštěvu veterináře neodkládejte na ráno.

Prevence

V případě krmení granulemi je třeba vybrat kvalitní značku granulí, kde obsah bílkovin není nastavován bílkovinami pro psa nestravitelnými. Granule je lepší podávat namočené, zalité teplou vodou, aby nabobtnaly, ale ne, aby z nich byla kaše. Je to důležité hlavně při krmení velkých plemen. Nejčastější příčina úhynu Irských vlkodavů je torze žaludku, a dlouhodobým sledováním případů torze z vlkodavů se ukázalo, že velmi často vzniká po zkrmování suchých granulí.Také si třeba dávat pozor, hlavně v létě, a nekupovat granule a konzervy vystavené přímému slunečnímu světlu.

Z odborných kruhů jsem se dozvěděla ještě jeden pohled na torzi žaludku, který se mi zdá nejpravděpodobnější. V časech, kdy ještě žádné psí granule neexistovaly, nebylo slyšet ani o torzi žaludku. Podle některých odborníků je to tím, že tehdy psi přijímali klasickou stravu, která obsahuje velký podíl vody a proto má svoji přiměřenou hmotnost. Žaludek tak pravidelně dostal určitou zátěž nejen z pohledu biochemického, ale i fyzikálního (záměrně nepíši fyziologického). Hmotnost potravy totiž při činnosti žaludku zatěžovala celý závěsný aparát žaludku, který je upevněný v dutině břišní. Tento závěsný aparát je tvořený tkáněmi, které se tréninkem zpevňují a udržují si svou pružnost. Dnes, v době "GRANULOVÉ" dostává psí žaludek podstatně méně vážící potravu, a tedy závěsný aparát žaludku je i podstatně méně trénovaný. Se stoupajícím věkem psa ztrácejí tkáňové držáky žaludku svoji pružnost a o to víc je žaludek náchylný k přetočení. Já proto mým psům dávám kromě granulí i klasickou potravu, i když jen 1 - 2 za týden. Tehdy jím dopřeji, ať si naplní břicha a potrénují žaludeční závěsný aparát.

Klientům, vlastnící plemena se zvýšeným rizikem vzniku tohoto onemocnění doporučujeme následující:

  • 1) krmení několika menších krmných dávek denně místo jedné velké porce
  • 2) zabránění vzniku stresu během krmení (oddělení psů během krmení v domácnostech s větším počtem psů)
  • 3) omezení fyzické aktivity před a po krmení
  • 4) nepoužívat k chovu jedince prvního stupně příbuznosti se zvířaty, jež mají v anamnéze onemocnění syndromem GDV
  • 5) u vysoce rizikových jedinců provádět preventivní gastropexii (fixaci žaludku)
  • 6) vyhledat veterinární pomoc okamžitě při příznacích nadýmání

Veterináři a zkušení chovatelé jako prevenci před vznikem torze žaludku doporučují:

  • 1) klid po jídle, žádné běhání, skákání po dvoře, vítání příchozích vyskakováním apod.
  • 2) nedovolit psu napít se hodně vody naráz, zvlášť nebezpečné je to v přírodě z potoka, kde ještě psovi trčí zadek nahoru do břehu a hlava je dole v potoce, rozumnější je na vycházku nosit vodu v láhvi
  • 3) nezkrmovat míchanou potravu - tedy granule smíchané s vařeným doplňkem (těstoviny, maso, rýže)
  • 4) nikdy nezkrmovat už nakvašenou potravu
  • 5) nekrmit několik hodin před pohybovou aktivitou, či před jízdou autem
  • 6) nekrmit alespoň hodinu po výrazné pohybové aktivitě
  • 7) při manipulaci s ležícím psem nepřevalovat z boku na bok přes hřbet, ale v případě nutnosti přes břicho
  • 8) včas si zajistit zkušeného veterináře, který je ochotný zakročit v jakoukoliv dobu

Ze zkušeností chovatelů, veterinářů a účastníků internetové konference "canis" sesbírala a sestavila Martina Babíková. Ze slovenské originálu přeložila Katka Ščepancová. Uveřejněno se souhlasem autorky.

Pes přítel člověka